Archive for Únor, 2010

Profesionální basketbal NBA

Sobota, Únor 13th, 2010

V týmu Philadelphie se objevil 216 cm vysoký obr jménem Wilt Chamberlain a zpustošil knihy rekordů jako hurikán v papírně. Chamberlain, nezastavitelný ofenzivní střelec a doskakující hráč vtrhl do ligy úžasným průměrem nováčka 38, 6 bodu. Ovšem to byl jenom předkrm. Chamberlainovou útočnou exhibicí se stala sezona 1961-62, kdy dosáhl vynikajícího průměru 50,4 bodu a 25,7 doskoku, když odehrál 3882 minut z 3890 možných. Rovněž nastřílel rekordních 100 bodů za zápas proti Knicks. Další Chamberlainovou ukázkovou sezonou bylo období 1966-67, kdy sice jeho průměr skóre klesl na 24, 1 bodu, ale byl pivotem týmu Philadelphia 76ers, kde s ním v základní sestavě hráli Billy Cunningham, Hal Greer, Chet Walker, Wali Jones a společně pak dosáhli rekordních 68 vítězství v řádné sezoně a ukončili tak vítězné tažení Celtics.

Šedesátá léta rovněž představila skupinu nových hvězd, které zazářily v halách NBA. Jména jako EIgin Baylor, Dave Bing, Jerry Lucas, Oscar Robertson, Nate Thurmond, Jerry West, Wmis Reed a Wes Unseld napomohla lize zvýšit úroveň popularity. NBA postoupila do další dekády a vedoucí představitelé ligy hledali vysvětlení, proč se divácký ohlas na televizní přenosy, který nikdy nebyl vynikající, stále snižoval a špičkové hvězdy ligy byly fanoušky přijímány vlažně. Problém irnage byl spojen s poklesem pomyslných akcií týmů z velkých měst na trzích NBA – v sezoně 1978-79 skončily týmy New Yorku a Bostonu na čtvrtém a pátém místě v Atlantické divizi, Chicago bylo poslední ve Středozápadní a Los Angeles třetí v Pacifické divizi. Ve snaze oživit hru vzkřísili představitelé NBA někdejší vynález ABA, tehdy odsouzený coby pouhá kosmetická úprava – koš za tři body. Tato změna byla s úspěchem přijata jako nová zbran k otevření ofenzivy a podpořila vzrušení v posledních minutách zápasu. Dva přínosy pro budoucnost NBA se pak objevily ve výročním draftu.

Když si Celtics vybrali z Indiana State University 206 cm vysoké křídlo Larryho Birda a Lakers si přišli pro stejně vysokého středního rozehrávače Michigane State University Earvina (Magika) Johnsona, začala liga novou éru prosperity. Tyto dvě univerzitní hvězdy se potkaly na posledním finále turnaje NCAA. Tým Michigan State, vedený Johnsonem, vyhrál utkání, z nějž byl pořízen nejdražší televizní přenos v historii basketbalu. Oba muži byli hvězdami první velikosti, typem hráčů, kteří zformovali marketingový plán ligy.

Rozdíly mezi nimi byly stejně významné jako jejich talent. Bird byl dříč z farrnářské usedlosti ve Prenclr Licku v Indianě. Byl průměrným mužem, všeho, co měl, dosáhl spíše díky odhodlání než fyzickými schopnostmi. Johnson byl povrchní, upovídané městské dítě, které zářilo na hřišti s všudypřítomným úsměvem a oslnivým stylem. Byl-li Bird správnou trefou pro Boston a východní pobřeží, potom byl Johnson perfektní pro Los Angeles a západní pobřeží. Pokaždé, když hráli, se fanoušci vyhrnuli na tribuny, nebyli zklamáni. Lakers s Magikem předvádějícím show a Jabbarem ovládajícím střed pole vyhráli v osmdesátých letech pět titulů a dvakrát porazili Boston ve finále.

Boston, za který hrál Bird společně s pivotem Robertem Parishem a křídelním útočníkem Kevinem McHalem, kontroval ziskem tří titulů a porazil Los Angeles v památném finále roku 1984. Dvojice Bird – Johnson NBA nesmírně zpopularizovala. Najednou se o ligu začaly zajímat televizní společnosti, fanoušci obléhali zápasy a více mladých hvězd odkrylo svůj akrobatický talent. Michael Jordan přijel v roce 1984 oživit upadající tým Chicaga a 213 cm vysoký Patrick Ewing přicestoval o rok později, aby pozvedl Knicks v New Yorku znovu na výsluní. Přivedli dorůstající generaci hvězd, které udělaly z NBA nejatraktivnější produkt v historii: Hakeema Olajuwona, Isiashe Thomase, Charlese Barkleyho, Clyda Drexlera, Karla Maloneho, Dominiqua Wilkinse, Davida Robinsona, Johna Stocktona, Jamese Worthyho a mnoho dalšíchkdyž se v roce 1984 ujal funkce David Stem jako čtvrtý jednatel historie NBA, sestavil ambiciózní marketingový plán, který měl přenést poselství ligy za hranice Ameriky. Na konci dekády se hvězdy NBA Bird, Johnson, Jordan a Barkley zařadily mezi nejznámější sportovce světa a, továrna NBA vydělala miliony dolarů z předchozích nevyužitých zdrojů. Bývalá liga o osmi týmech jich čítala 27 a kolovaly pověsti o dalším možném rozšíření v blízké budoucnosti. Nejšťastnějším posunem vpřed v polovině osmdesátých let byl příjezd Jordana, který kombinoval styl podobný Ervingovu s intenzitou a intuicí, takže přilákal celé davy nových fanoušků a upoutal pozornost televizních sponzorů a pořadatelů.

Všechno, co Erving dělal, dělal Jordan o něco lépe a téměř levou rukou proměnil basketbal na nový druh umění. Jordan se v lize rychle prosadil jako dominantní hráč a získal rekordních sedm titulů nejlepšího střelce za sebou, třikrát se stal Nejužitečnějším hráčem a třikrát získal titul NBA. Poté, co povýšil Bulls na úroven respektovaného týmu, spojil se se Scottiem Pippenem, Horacem Grantem a Johnem Paxsonem, aby společně získali pro Chicago tři tituly za sebou v letech 1991, 1992 a 1993. A když potom ve 30 letech oznámil svůj odchod, poznamenal, že neexistují žádné další oblasti basketbalu, které by bylo možné dobýt.

Profesionální Basketbal

Sobota, Únor 13th, 2010

Profesionální basketball vznikl z nutnosti. Po celém severovýchodě USA začalo na poli místních sdružení YMCA soutěžit více a více amatérských týmů a ostatní sporty a aktivity ustupovaly do pozadí. Stížnosti ze strany dlouhodobých členů donutily oficiální představitele YMCA omezit hrací dobu. Při jedné příležitosti v roce 1896 tým z Trentonu v New Jersey hledal raději jinou možnost, než by porušil stanovená pravidla hry. Rešení bylo jednoduché. Klub si pronajal místní zbrojnici, připevnil koše a začal vybírat vstupné, aby pokryl výdaje. Hra přilákala dost diváků, a tak bylo možné zaplatit nájemné a dát každému hráči odměnu ve výši 15 dolarů.

Kořeny profesionálního sportu byly na světě. Díky zájmu diváků byla v roce 1898 týmy v oblasti kolem Filadelfie založena první známá profesionální liga. Národní basketbalová liga (NBA) trvá od roku 1903 a dala vzniknout množství dalších profesionálních klubů, které, převážně na východě, rychle vzkvétaly. První profesionální ligy byly regionálního charakteru a týmy najímaly hráče zvlášť na každý zápas hrálo se v místních zbrojnicích a tanečních sálech. Typické mužstvo mohlo mít dva nebo tři domácí hráče a několik přespolních hvězd. Taková praxe dovolovala lepším hráčům prodávat své služby tomu, kdo dá vyšší nabídku, a tak reprezentovali ve stejné době dva nebo i více týmů současně. Takový způsob vedl rovněž ke zmatku mezi fanoušky a ke ztrátě loajality. Profesionální utkání v košíkové na počátku 20. století se více podobalo fotbalovým šarvátkám než basketbalovému zápasu. Hráči atakovali jeden druhého ostrými bodyčeky a každý, kdo se odvážil uniknout a vystřelit, mohl počítat s tím, že bude podražen. Útočné manévry byly omezeny na dva základní typy – odstavení protihráče a hod na koš oběma rukama nebo vyvinutí tlaku. Odstavení protihráče bylo omezeno defenzivní strategií, která stavěla do obranné linie tzv. stojící stráž.

Další profesionální inovací byla klec, jež obklopovala hrací plochu, udržovala míč ve hře a chránila hráče před výtržníky z řad fanoušků. Přestože klec zrychlila hru, zároven řezala a zranovala hráče, kteří vráželi do drátů a ocelových ok stejně často jako míč. „Míč byl ve hře vždy jen uprostřed této klece, jen stateční se odvážili chytat jej v rozích, “ řekl Joe Lapchick, jedna z prvních profesionálních hvězd a dlouhou dobu univerzitní a profesionální kouč, v rozhovoru pro The Sporting News v roce 1963. „Další odlišností byl koš v konstrukci klecí. V síťových klecích to byla otevřená obruč bez odrazné desky, což samozřejmě vyžadovalo přesnou střelu. V drátěném pletivu byl koš upevněn 6-10 palců od odrazné desky.“ Mnoho fanoušků, kterým nebylo dovoleno vstoupit na hrací plochu a navazovat bezprostřední kontakt s hráči, si přinášelo vlásenky, hřebíky a jiné ostré předměty a bodali je skrze pletivo. Během dvacátých let byla klec značně populární.

Ligy nebyly jediným výsledkem počátků profesionálního sportu. Kočovné týmy se spojily dohromady a cestovaly od města k městu a najímaly všechny, kdož přišli. Takové zájezdy mužstev byly výhodou pro dobré hráče, kteří tak spolu hráli po dlouhou dobu. Tým Buffalo Germans od roku 1895 do roku 1929 držel rekord v celkovém vítězství 792:86 a stal se nejlepším z prvních „kočovníků“. Zatímco se v roce 1959-60 Celtics hnali za druhým vítězstvím, NBA otřásla další vlna zemětřesení.

Historie basketbalu 2. část

Sobota, Únor 13th, 2010

Díky zájmu diváků byla v roce 1898 týmy v oblasti kolem Filadelfie založena první známá profesionální liga. Národní bas­ketbalová liga (NBA) trvá od roku 1903 a dala vzniknout množství dalších profesionálních klubů, které, převážně na východě, rychle vzkvétaly. První profesionální ligy byly regionálního charakteru a týmy najímaly hráče zvlášť na každý zápas ­hrálo se v místních zbrojnicích a tanečních sálech. Typické mužstvo mohlo mít dva nebo tři domácí hráče a několik přespolních hvězd.
Taková praxe dovolovala lepším hráčům prodávat své služby tomu, kdo dá vyšší nabídku, a tak reprezentovali ve stejné době dva nebo i více týmů současně.

Takový způsob vedl rovněž ke zmatku mezi fanoušky a ztrátě loajality. Další profesionální inovací byla klec, jež obklopovala hrací plochu, udržovala míč ve hře a chránila hráče před výtržníky z řad fanoušků. Přestože klec zrychlila hru, zároveň řezala a zraňovala hráče, kteří vráželi do drátů a ocelových ok stejně často jako míč. „Míč byl ve hře vždy jen uprostřed této klece, jen stateční se odvážili chytat jej v rozích, “ řekl Joe Lapchick, jedna z prvních profesionálních hvězd a dlouhou dobu univerzitní a profesionální kouč, v rozhovoru pro The Sporting News v roce 1963.  “Další odlišností byl koš v konstrukci klecí. V síťových klecích to byla otevřená obruč bez odrazné desky, což samozřejmě vyžadovalo přesnou střelu. V drátěném pletivu byl koš upevněn 6-10 palců od odrazné desky.“

Mnoho fanoušků, kterým nebylo dovoleno vstoupit na hrací plochu a navazovat bezprostřední kontakt s hráči, si přinášelo vlásenky, hřebíky a jiné ostré předměty a bodali je skrze pletivo. Během dvacátých let byla klec značně populární. Ligy nebyly jediným výsledkem počátků profesionálního sportu. Kočovné týmy se spojily dohromady a cestovaly od města k městu a najímaly všechny, kdož přišli. Takové zájezdy mužstev byly výhodou pro dobré hráče, kteří tak spolu hráli po dlouhou dobu. Tým Buffalo Germans od roku 1895 do roku 1929 držel rekord v celkovém vítězství 792:86 a stal se nejlepším z prvních „kočovníků“. Společnost pohltila průmyslová revoluce a radosti velkoměstského stylu života. Rekreační záliby Američanů se více vyhranily a jejich náklonnost ke sportu nabyla delšího trvání. Baseball se už stal národním sportem a americký fotbal získával přitažlivost jako forma tělocviku pro širokou veřejnost. Obliba basketbalu se však šířila, hrál se všude, a to už i ve vzdálené Evropě či Austrálii.  Konstruktivní změny pravidel způsobily, že hra se stala přehlednější, rychlejší, a tudíž i po­pulárnější. Producent Ned lrish přivedl sport na výsluní zájmu pořádáním dvojzápasu. Jeho inovace se stala zlatým dolem a podnítila vznik podobných propagačních podniků po celém východě a středozápadě. V roce 1936 , jediný rok po prvním Evropském poháru, který uspořádala Mezinárodní basketbalová federace,  se košíková dostala na program olympijských her pořádaných v Berlíně. Na první zápas byl také pozván zakladatel tohoto sportu, Dr. James Naismith, který měl tu čest zahájit rozhozem úvodní zápas turnaje.

Na olympiádě v Saint Louis roku 1904, byl basketbal představen  jako ukázkový sport . Od olympijských her v Montrealu 1976, je do programu zařazen turnaj žen. Velice populární se stala košíková v Evropě díky americkým vojákům až po druhé světové válce. Obrovský nárůst popularity NBA ve světě působila účast amerického “Týmu snů“ na olympiádě v Barceloně (1992) , kde ukázali svou nadvládu v tomto sportu. Basketbal má obrovský význam ve výchově ke smyslu pro kolektiv, sebekontrole a ukázněnosti, rozvíjí iniciativu, samostatné rozhodování a zodpovědné plnění úkolů při hře. Má velký vliv na rozvoj pohybových vlastností, zejména rychlosti, vytrvalosti a obratnosti. Hra je velmi náročná na inteligenci hráčů, jejich tvořivé kombinační schopnosti a rychlou reakci. Snad proto si největší oblibu všude na světě získala mezi studenty a stejně tomu bylo a je i u nás.

Historie basketbalu 1. část

Sobota, Únor 13th, 2010

basketbalu nevíme, kdo první v historii zasáhl koš jako první, ale za to víme že se to stalo jednoho prosincového dne roku 1891. Jeden z osmnácti studentů, kteří vyzkoušeli navou hru vymyšlenou jejich profesorem kanadského původu Jamesem Naismithe, si získal uznání, když se trefil míčem na fotbal do jednoho ze dvou košů na broskve, které visely na zábradlí balkonu  tělocvičny sportovní školy Křesťanské asociace mladých mužů (YMCA) ve Springfieldu v Massachusetts. Dr. James Naismith považoval basketbal čistě za účelový prostředek. Byl donucen se vypořádat se svými netrpělivými studenty, kteří se v zimě během tělocviku nudili, když cvičili prosté cviky ze sportovní gymnastiky, při nepříznivého počasí venku. Naismith, budoucí presbyteriánský duchovní, který hrál ve školním fotbalovém týmu pro legendárního kouče Amose Alonza Stagga, vymyslel zápas, který by mohl povýšit jemné umění obratnosti, hbitosti a týmové spolupráce ve sportu nad hrubou sílu. To jistě ještě nevěděl, že vymýšlí základy  snad k nejoblíbenějšímu a  rozšířenějšímu sportu na světě. V prosinci Naismith představil svým studentům novou hru, jejíž pravidla shrnul do 13 bodů (což je v dnešní době celkem  nemožné). Ve výšce 10 m přibyly ještě dva koše a to každý na jinou stranu tělocvičny naproti sobě. Koše na hru udělal z košů na sběr broskví  ke kterým přistavil žebříky a dva žáky pověřil vyndáváním míče z košů. Osmnácti žákům své třídy vysvětlil Naismith pravidla a vyzval dva hráče (Franka Mahana a Duncana Pattona), aby si vybrali osm spoluhráčů a stranu, kdo kam bude hrát. Jeden z hráčů (R. Chasse) proměnil střelecký pokus  ze střední části hřiště. První zápas skončil výsledkem 1:0.

A co na to studenti?

Nový sport se stal u nich zálibou a získal si u většiny oblibu. Prý i z dalších škol začaly chodit dopisy na pravidla to vedlo k vydání pravidel basketbalu do časopisu TRIANGLE. Ne všechny základní prvky Naismithovy hry se liší od těch, kterými se řídí basketbal dnes. Ale původní pravidla říkala  pomalou, těžkopádnou, skoro statickou hru, která byla obrazem venkovské společnosti, jež brala život tak, jak přichází, a která v raných údobích své existence sloužila pouze k pobavení. Postupně, jak se společnost vyvíjela, dělo se tak i v basketbalu – změnil se v rychlý, technický sport, který o století později dobyl celý svět.

Téměř měsíc po skromném představení basketbalu byla Naismithova pravidla vytištěna ve školních novinách a 12. prosince 1892 se sešly dvě pobočky springfieldské YMCY k první­mu organizovanému zápasu remíze 2:2 přihlížela asi stovka lidí. Naismith, který vycítil velikost této kolektivní hry, začal pořádat exhibice a název nové hry se valil jako lavina. Od roku 1893 se stal basketbal natolik populární, že YMCA v Hartfordu v americkém státě Connecticut zorganizovala ligo v zápasy pěti týmů, které během jedné zimy zhlédlo více než 10 000 diváků.

Téměř přes noc zapustila hra kořeny na středních a vysokých školách, kde opojení studenti volali po basketbalu na úkor všech ostatních sportů a aktivit. Začaly se formovat amatérské týmy a ligy a rozvíjelo se regionální soupeření. Hra dokonce překročila hranice pohlaví, dala dívám příležitost, aby se nemusely bavit ryze mužskými sporty jako americkým fotbalem a baseballem . Záhy se sport rozšířil i mimo území USA . V roce 1893 se hrál ve Francii, 1896 v Brazílii, 1897 v Čechách, 1900 v Austrálii, Číně a  Japonsku.

Na jedno profesionální basketball vznikl z nutnosti. Po celém severovýchodě USA začalo na poli místních sdružení YMCA soutěžit více a více amatérských týmů a ostatní sporty a aktivity ustupovaly do pozadí. Stížnosti ze strany dlouhodobých členů donutily oficiální představitele YMCA omezit hrací dobu. Při jedné příležitosti v roce 1896 tým z Trentonu v New Jersey hledal raději jinou mož­nost, než by porušil stanovená pravidla hry. Řešení bylo jednoduché. Klub si pronajal místní zbrojnici, připevnil koše a začal vybírat vstupné, aby pokryl výdaje. Hra přilákala dost diváků, a tak bylo možné zaplatit nájemné a dát každému hráči odměnu ve výši 15 dolarů. Kořeny profesionálního sportu byly na světě.